Aerokuše

Aerokuše jsou specializované vojenské stroje zaměřené především na vzdušný boj. Patří do kategorie vrhacích strojů a fungují na principu napínacího ústrojí, které akumuluje sílu, kterou je možné během okamžiku uvolnit. Jelikož jsou vzdušné jednotky jen málokdy obrněné a většinou velmi rychlé se zvýšenou schopností manévrovat je u těchto zbraní upřednostňována kadence před průrazností projektilů.

Typ Aero10

Prototyp první aerokuše byl sestrojen za války s A’ghidem, kdy se nepřátelská armáda sestávala hlavně z flyonů a draků. Pro její velký potenciál a značné bojové úspěchy byla dále vylepšována a stala se jednou ze základních složek Bellmoralské armády. Prvním modelem, který se používal až do roku 496 Bl. l., byla opakovací kuš nabíjená pákovým mechanismem (Aero10N). Což ji umožňovalo v rychlém sledu vystřelit 20krát za půl minuty. Do dřevěných zásobníků umístěných nad kuší se dávaly 40 – 60 cm dlouhé špičky s ocelovými hroty vybavené pětici letek na konci pro stabilizaci letu. První aerokuše měly dostřel okolo jednoho kilometru vertikálně a okolo dvou kilometrů při střelbě pod úhlem 60°. Speciálním typem byla dračí kuše (Aero10DDR), která se nabíjela až dvou metrovými šipkami, měla dostřel okolo 500 metrů a po každém výstřelu ji bylo nutné znovu nabít.

První zásobníky byly schopné pojmout 60 šipek, posléze se jejich kapacita zdvojnásobila a byl upraven dostřel na 1500/2000/2300 m (vertikálně, 45°, 60°). Přebíjení bylo pomalé a posádce, tvořené zpravidla třemi vojáky trvalo průměrně dvě minuty. Značnou výhodou byla velká mobilita celého zařízení, konstrukční jednoduchost a obstojné bojové parametry. Okolo roku 400 Bl. l. se na obloze objevily první válečné vzducholodě se kterými si klasické aerokuše nedokázaly poradit. Bylo tedy nutné přistoupit ke značné modernizaci.

Typ Aero50M a AeroAK

Nové typy aerokuše, které začaly pomalu nahrazovat starší modely jsou „Aero50“, „AeroAK“ a "Aero50M", kde „M“ značí magický mechanizmus, jehož vynálezcem je Lucius Akim, který se podepsal i pod moderní konstrukci aerokuše s označením "AK".

Nové kuše vybavené otočným mechanizmem, který nahradil pákový, mají kadenci okolo 60 střel za minutu. U typu Aero50M pak dokonce až 75 ran za minutu. Tětiva je připojena k dřevěné kostce, která je osázena deseti výstupky. Ty zapadají do zářezu na pásu, který se pomocí magického motorku otáčí. Dojde k natažení tětivy a uložení síly, která je na posléze uvolněna a dojde k výstřelu. U typu, které jsou zhruba dvakrát menší než ostatní typy (Aero50) se k pohonu používá živá síla.

Zvýšená kadence si vyžádala i značné změny v mechanizmu nabíjení. Nově se šipky do kuše ládují zboku pomocí podavače ve kterém jsou umístěné jednotlivě. Tento podavač je pomocí ozubeného kola a redukce spárován s hlavním pásem a při každém výstřelu se otočí, dojde tak k vložení nového náboje do drážky a kuš je připravena k opětovnému nabití a střelbě. Kapacita zásobníku byla zvýšena u typu „AK“ a „M“ na 200 resp. 250 šipek. Velkou výhodou je možnost doplňování zásobníku při střelbě. Jelikož se šipky vkládají jednotlivě a vlivem gravitace klesají níž, až se dostanou k podavači. Při této změně došlo i ke změně těžiště a proto je na levé straně kuš mohutnější než na pravé straně, kde je umístěn zásobník s podavačem ve tvaru „L“.

Při zaseknutí kuše je možné celý zásobník i s mechanizmem jednoduše vyjmout a nahradit ho jiným. Vyjmutí šipek a vyčištění zásobníku netrvá déle než jednu minutu. V ostrém boji se nové kuše zatím neměly možnost projevit. Při dostřelu 1800/2500/2900 m jsou efektivní zejména proti živým cílům. Jejich výroba však nepatří k nejjednodušším a spolehlivost není zrovna nejlepší, udává se okolo 70 – 75 %. De facto se stále jedná o prototyp, který měl být dále zlepšován a modernizován, aby se docílilo lepších výsledků. Akimova dílna byla však při jednom nepovedeném experimentu srovnána se zemí, společně se všemi nákresy a rozpracovanými prototypy.

Typ Aero1000

Jedná se o zvětšenou verzi typu Aero10, která byla zkonstruována v roce 405 Bl. l. jako odpověď na bojové vzducholodě. Používá dva metry dlouhé celoocelové šipky se stabilizátory, které lze kromě průbojného hrotu vybavit také hrotem výbušným. S dostřelem 4000/5700/6300 m se jedná o efektivní zbraň proti velkým a opancéřovaným cílům. Na rozdíl od menšího předchůdce nemá zásobník a po každém výstřelu je nutné ji znovu manuálně nabít. Vzhledem k jejich velikosti (až 10 metrů) se používají zejména jako stacionární obrana měst a vojenských základen.