Nikelo I. Arkatt

Nikelo Arlés Arkatt, první svého jména
Přezdívky	Nik, Niký
Druh	Lev pustinný
Forma	Feral
Narození	První etlapa Plamenova kalendáře
Úmrtí	4. den Kapkaronu,17. etlapa Plamenova kalendáře
Nejč. lokace	Srdce CiAru
Tituly	Thaeris, jako lvíče – Thaesi
Rod. stav	Ženatý
Rodina	Arlés I. Arkatt (otec) Katty I. Arkatt (matka) Arleen I. Arkatt (sestra) Lia I. Arkatt (sestra) Suri I. Arkatt (partnerka) Adia I. Arkatt (dcera) Auri I. Arkatt (syn)
Náb. vyznání	Víra v Plamena
Životní cíl	Být stejně dobrý panovník jako jeho otec.
Zvl. schopnost	Byl velmi učenlivý a inteligentní.
Citát
"Král je mocný, ale přece je bezmocný."
Neherní info
Majitel	Tayarinne
Stvořitel	Tayarinne
Vytvořena	2013
Zařazení	Historická postava
Status	Neaktivní
Příběh	CiArský příběh
Veškerá autorská práva k postavě patří majiteli. Nekopírujte prosím a nepoužívejte bez dovolení!

Nikelo Arlés Arkatt, první svého jména, první princ – Thaesi a druhý král CiArský – Thaeris, byl milovaným synem, manželem i otcem. Vládnul spravedlivě a obdivuhodně, stejně jako jeho otec. Rodinná ztráta, kterou utrpěl ve svém životě, ho velmi poznamenala.

Vzhled

Nikelo byl hezky urostlý zlatohnědý lev se světlejšími znaky na tlamě, nad čumákem, tlapách a břichu. Měl téměř černý čumáček i hřívu s ofinou na jednu stranu a stejně barevnou bambulku na konci ocásku. Odstín očí byl spojením zelené a modré barvy, okolí nad nimi mělo tmavohnědou barvu, stejně jako vnitřek uší. O něco tmavší byly kruhové skvrnky na ouškách, na každém měl jednu.

Charakteristika

Nikelo byl vždy svědomitý a bystrý. Učení mu nedělalo žádný problém a velmi rád se vzdělával a nechával se obklopovat moudrými tvory. Byl pozorný a své lvici vždy splnil to, co jí na očích viděl. Moci královského postavení nikdy nezneužil. Měl rád svou rodinu, klid a lásku. Neměl rád jakoukoliv nekázeň a Lorovou zahradu.

Historie

Nikelo se narodil prvním vladařům CiAru, stal se tedy prvním potomkem a korunním princem vůbec. Rodiče ho vychovávali s láskou, stejně tak jeho dvě sestřičky, pro které byl Nikelo vzorem. Brzy se musel začít učit vše, co měl jako budoucí král potřebovat. A i když byl jen malý lvíček, plně s i uvědomoval zodpovědnost tohoto postavení. Velmi obdivoval otce a jeho vladařské schopnosti, které ctil a snažil se je napodobovat. Svým rodičům dělal ohromnou radost.

Když trochu povyrostl, seznámil se s mladičkou lvicí jménem Suri, která do CiAru přišla z daleka společně se svojí rodinou. Suri toho mnoho uměla a ze všeho nejvíce milovala květiny. Ty jí Nikelo často nosil a dvořil se jí tak. Každému bylo hned od počátku jejich setkání jasné, že z pevného přátelství vykvete ještě pevnější láska. A tak se také stalo. Nikelo si Suri vzal za manželku a ona se stala druhou CiArskou královnou, která mu brzy na svět přivedla překrásnou dcerku Adiu.

Na znamení jejich stále více rostoucí lásky nechal Nikelo vybudovat královskou zahradu, ve které zasadil kouzelné lory. Jak předpokládal, Suri z jeho dárku měla ohromnou radost. Kdo by si pomyslel, že právě tento dar přinese o několik měsíců později do jejich životů takový smutek…

Když se jim narodilo druhé lvíčátko, synek Auri, stala se z nich ta nejšťastnější rodina pod sluncem. Obě dvě jejich děti byly zvídavé, hravé a plné lásky, kterou jim předávali. Ale ani ta mocná láska nedokázala zabránit tragédii, co je postihla.

Jednoho dne, po procházce, se malý Auri rozhodl prozkoumat okolí hradu na vlastní tlapku. Nikdo si ho nevšimnul, když nepozorovaně proklouznul do Lorové zahrady, kam měl vstup zakázaný. Lory totiž pod svou krásou a kouzelností ukrývají i ostré jedovaté trny vespod svých listů. Nikelo i Suri o tom věděli, proto jejich děti do zahrady nesměly. Plánovali jim ji ukázat, až budou o malinko větší a zmoudří. Auri neuposlechl jejich zákazu a zaplatil za to nejvyšší cenou.

Byl to nepopsatelný šok, nejenom pro Auriho rodinu, ale i celé království. Ten den ztratili mladičkého prince, který sotva začal žít svůj život. V té době ještě nebylo lékařství nikterak pokročilé, proto lék na lorový jed neměli. Nejhůře ze všech nesl Auriho smrt Nikelo. Byl to přece on, kdo nechal ty zrádné zahrady postavit. A ať mu to rozmlouval kdokoliv, vždy odmítal připustit, že by Auri nezemřel jeho vinou. Přísahal si, že stejnou chybu už nikdy v životě neudělá. Proto byl na Adiu den ode dne opatrnější a nikdy nesměla sama ven. Odmítnul i možnost dalších lvíčat a do Lorové zahrady už nikdy nevstoupil.

Ta bolest už z jeho života nezmizela. Ale přesto dokázal i nadále bezmezně milovat svou Suri a dcerku Adiu, ze které společně vychovali řádnou princeznu a skvělou královnu, na kterou byli právem hrdí.